Rozlišení různých úrovní obecnosti v pohledu na zvukovou stavbu jaz., které je základem odlišení ↗fonetického a ↗fonologického hlediska, znamenalo podstatný metodický krok v systematičnosti popisu. Obecným cílem ↗fonologického popisu jednotlivých jaz. je zjišťování zákonitostí, jimiž se řídí podíl zvukových jednotek a zvukových kvalit na stavbě (znakových) jednotek jaz. Konkretizace tohoto cíle se ovšem postupně vyvíjí a prohlubuje. Nějaká obecná klasifikace fonologických koncepcí je vždy zkreslující. Nicméně je třeba vidět apriorní rozdíl mezi přístupy, které zvukovou stavbu jaz. pozorují a analyzují jako lineární sled zřetelně ohraničených prvků (lineární, segmentální přístup), a koncepcemi, v nichž je východiskem určitá relevantní zvuková kvalita a její doména je pozorována nezávisle (přístup označovaný často jako nesegmentální a nelineární). (Jiného druhu je rozdíl segmentální vs. suprasegmentální, prozodický, někdy též nesegmentální, který znamená rozdíl v zaměření na rovinu fonému anebo na rovinu suprasegmentální, viz ↗prozodie.)

1 Klasický přístup Pražské školy

V českém lingvistickém kontextu získala zásadní vliv tzv. Pražská fonologická škola, jejímiž hlavními představiteli byli N. S. Trubetzkoy a R. Jakobson (↗Pražská škola). Reprezentuje lineární segmentální koncepci popisu s dvěma úrovněmi obecnosti (↗hláska ‒ ↗foném), při jejichž odlišení je kladen důraz na funkční aspekt. Výchozím pojmem je distinktivní ↗opozice (kontrast) zajišťující rozdíl mezi znakovými jednotkami (např. ↗slovy). Foném je pak definován jako zvukový segment, který je členem takové opozice. Pravidla pro určování fonémů, klasifikace fonologických opozic a pojem ↗neutralizace, které formuloval Trubetzkoy, se staly trvalou součástí fonologické teorie (viz ↗fonologie).

R. Jakobson posunul představu relevantního kontrastu ze zvukových jednotek na rovinu zvukových vlastností, ↗distinktivních rysů. Foném si pak lze představit jako svazek distinktivních rysů a soubor distinktivních rysů je nástrojem pro popis fonologického systému jaz. (✍Trubetzkoy, 1939; ✍Jakobson & Halle, 1956). Tento způsob popisu převzala i generativní gramatika.

Na pražskou fonologii navázal mezi jinými francouzský lingvista A. Martinet a ↗axiomatický funkcionalismus.

2 Fonologický komponent klasického generativního popisu

Popis zvukových segmentů ve fonologickém komponentu klasického generativního popisu je uspořádán ve dvou vrstvách: v podobě fonologické a fonetické reprezentace. Fonologická reprezentace obsahuje zápis znakových jednotek (↗morfémů) v podobě uspořádaného sledu segmentů a několika druhů hraničních signálů mezi nimi (↗junctures). Hledá se způsob, který umožňuje nejlépe formulovat pravidla pro převod na reprezentaci fonetickou, tj. generovat hláskovou podobu znakových jednotek tvořících větu. Pro popis segmentů na obou úrovních používá generativní gramatika distinktivních rysů. Jejich soubor je východiskem popisu a charakteristika individuálního segmentu je výsledkem jejich vzájemné konfrontace. Distinktivní rysy rozkládají soubor segmentů na dílčí skupiny (třídy) a vzájemným překřížením těchto skupin získáváme nakonec jednotlivý segment. Proti představě fonému jako „svazku“ distinktivních rysů (u Jakobsona) staví se zde foném jako jejich „průsečík“.

Také pravidla pro přechod do fonetické reprezentace jsou formulována pokud možno na bázi distinktivních rysů, nikoli na základě jednotlivých segmentů. Určují, jak se za určitých podmínek mění určitá distinktivní vlastnost, čímž dochází v řetězu ke změně každého segmentu, který tuto vlastnost obsahuje (např. v č. se za určitých definovatelných podmínek každá nesonorní souhláska znělá mění na neznělou při zachování ostatních distinktivních rysů).

Výběr distinktivních rysů se často odchyluje od Jakobsonova základního inventáře a bere v úvahu jak akustické, tak i artikulační charakteristiky. Opuštěna je představa omezeného počtu univerzálních rysů použitelných pro popis kteréhokoli jaz. Výběr se řídí především potřebami konkrétního jaz. Klasický základ generativního fonologického popisu představili N. Chomsky a M. Halle v práci The Sound Pattern of English (✍Chomsky & Halle, 1968; citováno často pod zkratkou SPE).

Generativní přístup jakožto metoda (popis prostřednictvím souboru formálních pravidel vedoucích k vytvoření žádoucích výsledných zvukových forem) však může být aplikován i v koncepcích s jiným teoretickým zázemím.

Příklad zápisu fonologických změn pomocí distinktivních rysů (při zadání rysů jako v hesle ↗fonémy češtiny).

Cíl: změna /k/ → /c/, /h/ → /z/, /x/ → /š/ před /i/ v 1.pl. životných maskulin (např. vlk > vlci, bůh > bozi, hoch > hoši).

3 Trendy v dalším vývoji fonologického popisu

V současné době je na segmentální úrovni (fonémů) sledován zejména způsob uplatnění fonémů ve stavbě ↗morfému a ↗slova, případně slova v kontextu. Pozornost je tak zaměřena především na morfonologické cíle. Na rovině ↗suprasegmentální se postupně stabilizuje inventář prozodických jednotek a kategorií jakožto základ fonologického popisu. Předmětem jsou i jednotky nad úrovní slova, zejména zvuková klauze a ↗výpověď.

Motivací plurality ve vývoji f.k. v posledních desetiletích je hledání vhodných postupů, které by umožnily takový popis budovat formalizovaným způsobem a na bázi obecných, nejlépe univerzálních principů. Rozdíly se týkají obecného přístupu k problematice, metodických postupů popisu i zaměření na určitý okruh zvukových jevů. Motivujícím či ovlivňujícím faktorem může být i závislost na principech obecných gramatických teorií.

Společným rysem ve vývoji současné fonologie je skutečnost, že jako východisko a opora jsou nyní cílevědomě hledány charakteristiky odvozované z reálných fyzikálních vlastností ↗produkce a ↗percepce řeči. Na počátku rozlišování fonetického a fonologického aspektu v 30. letech minulého století (a ještě nějakou dobu potom) byla zdůrazňována odlišnost obou přístupů a nezávislost fonologického popisu na zvukové materii. V současné době je tomu naopak a vztah těchto aspektů je přijímán jako vztah vzájemné závislosti.

4 Lineární vs. nelineární přístup k popisu

Způsob, kterým operuje klasický generativní popis ve svém fonologickém či fonetickém komponentu a který byl stručně představen v předchozím oddíle, bývá označován jako popis segmentální a lineární. Východiskem je lineární sled segmentů jakožto autonomních jednotek, z nichž každý je jednotlivě charakterizován svými zvukovými vlastnostmi (obvykle distinktivními rysy). Stavebními prvky popisu jsou matice distinktivních rysů charakterizující fonémy a soustava generativních pravidel aplikovaných na těchto maticích v předepsaném pořadí. Změny, které je třeba realizovat ve vyšších jaz. jednotkách, např. ↗asimilační n. ↗alternační modifikace, jsou prováděny vždy postupně jako operace mezi dvěma sousedními segmenty. Např.:

šest bodů > [šezd bodu:]

Pravidlo, podle něhož dojde k úpravě, bude omezeno na posloupnost dvou nesonorních konsonantů a bude přikazovat úpravu znělosti podle kvality znělosti druhého konsonantu. Bude platné i přes hranici slova. Ostatní rysy zůstanou beze změny. Pravidlo bude aplikováno opakovaně, dokud rys znělé nebude mít shodnou kvalitu u celé sekvence vedle sebe stojících obstruentů (distinktivní rysy jsou použity shodně s heslem ↗fonémy češtiny).

Lineární popis umožňuje systematické zobrazování mnoha typů fonologických procesů a jejich formalizaci. Vhodný je především pro popis změn mezi segmenty, zejména je‑li jejich lineární pořadí stabilní. Selhává však v situaci, kdy je nutno vzít v úvahu vlastnost, kterou není možno jednoznačně vázat na jednotlivý segment. Podstatnou motivací pro vznik nelineárních přístupů byly nesnáze s fonologickým popisem ↗tónových jazyků. Tóny v nich patří k základní fonologické charakteristice znakové jednotky (morfému, slova), ale nelze je např. lokalizovat jako vlastnost ↗slabičného jádra.

Klasický lineární popis fonologických jevů se v č. lingvistickém kontextu stále uplatňuje, jednak pod historickým vlivem tzv. Pražské fonologické školy, jednak díky skutečnosti, že fonologická stavba č. je tímto způsobem dobře popsatelná. Bývá to obvykle popis na generativní bázi.

Nelineární přístupy se opírají o známou skutečnost, že vzájemně související změny v postavení jednotlivých částí mluvního traktu se při řeči často nedějí synchronně. Kvalitativně podstatná změna jedné vlastnosti nemusí nastat v tomtéž časovém bodě řečového řetězu, kde nastává změna vlastnosti druhé, a tento bod nemusí být totožný s hranicemi fonémů. Na rozdíl od popisu na bázi lineárního řetězu diskrétních jednotek, fonémů a ↗předělů mezi nimi, při nelineárním přístupu se relevantní zvukové vlastnosti (např. ↗průběh tónu, ↗znělost, nosovost, postavení jazyka atd.) v popisu uplatňují jako samostatné linie. Dále uvedené koncepce a pojmy mohou být příkladem takového postupu.

5 Autosegmentální fonologie

Termín pochází z názvu průlomové práce J. Goldsmithe (✍Goldsmith, 1976). Koncepce byla na počátku určena k řešení fonologické problematiky tónových jaz., v nichž je třeba brát v úvahu vztah segmentální a prozodické složky na úrovni ↗slova (morfému). Charakteristiky (autosegmenty) pro zachycení vlastností tónů jsou zde vyčleněny do samostatné vrstvy (vrstev) nad řetězem fonémů. Součástí popisu je pak aparát asociativních spojů, jímž je možno jednotlivé linie propojit.

Autosegmentální přístup lze s výhodou aplikovat i na popis segmentálních jevů, zejména tam, kde je třeba brát v úvahu vztahy zvukových vlastností v delších komplexech, které bývají při klasickém lineárním přístupu obtížně popsatelné. Patří k nim např. popis vokálové harmonie.

Z hlediska metody fonologického popisu je podstatné, že autosegmentální přístup rozšiřuje typy vazeb mezi segmentem a jeho zvukovou charakteristikou, s nimiž lze při formalizaci popisu počítat. Klasický lineární segmentální popis přiřazuje k sobě segment a danou vlastnost ve vztahu 1:1. Vztahy mezi segmenty a zvukovými rysy, s nimiž lze pracovat v autosegmentálním fonologickém popisu, ukazuje následující schéma (podle ✍Kenstowicze, 1994:kap. 7).

Názorným příkladem využití vztahu (b) (rozšířená charakteristika) může být řešení změn ↗asimilace znělosti v č. V lineárním popisu je změny znělosti ve skupině konsonantů nutno řešit postupně, vždy mezi dvěma sousedními segmenty. Při autosegmentálním přístupu řešíme skupinu jedním pravidlem: v sekvenci obstruentů platí, že hodnota R (Z/N) posledního segmentu se rozšíří zpětně na celou skupinu, a to i přes hranici slova (= bez ohledu na #).

Příklad uvedený výše (šestbodů > šezdbodů)

Lineární přístup: postupně /t/ před /b/ > /db/, /s/ před /d/ > /zd/

Autosegmentální přístup:

6 Popis s využitím geometrie distinktivních rysů (Feature geometry)

Nové cíle a metodiky v popisu fonologických jevů, zejména autosegmentální přístup, se promítly i do pojetí distinktivních rysů. V klasickém lineárním popisu (jako u Jakobsona či Chomského) jsou distinktivní rysy vzájemně nezávislé, např. při zobrazení pomocí stromu je možno jejich pořadí zaměňovat. V pojetí označovaném jako ↗geometrie rysů (Feature geometry) n. strom rysů (feature tree) je mezi rysy definována závislost. Východiskem se stalo artikulační hledisko a rysy jsou uspořádány v závislosti na artikulátorech, tj. na částech mluvního traktu, které jsou relevantní pro vznik distinktivních vlastností fonémů. Artikulátory představují hlavní uzly stromu, jehož postupné větvení určuje hierarchii rysů a také „správnost cesty“ při formulaci pravidel pro realizaci fonologických procesů. Charakteristika uzlu na nižší úrovni je podmíněna vlastnostmi uzlů na vyšší úrovni hierarchie.

Např. charakteristika [zaokrouhlený (round)] závisí na uzlu [retný (labial)] a ten zase na uzlu [ústní (oral)]. (Výchozí práce ✍Clements, 1985; ✍Sagey, 1986; ✍McCarthy, 1988.)

Následující graf naznačuje obecně princip rozlišování jednotlivých artikulačních komponentů (podobně viz např. ✍Mielke & Hume, 2006; ✍Hall, 2000:kap. 7; ✍Gussenhoven & Jacobs, 2005:kap. 11 ad.)

Volba rysů a jejich uspořádání nejsou v konkrétních aplikacích tohoto přístupu vždy stejné, ale závislost na reálných artikulačních charakteristikách omezuje variabilitu. Důraz na fonetický základ  popisu se promítá i v používání pojmů „přirozená třída segmentů“, případně „přirozená třída distinktivních rysů“. Přirozenou třídu segmentů tvoří segmenty, které sdílejí nějakou společnou fonetickou charakteristiku. Přirozenou třídu rysů tvoří skupina rysů, která je společně ovlivňována nějakým v jaz. reálně existujícím fonologickým procesem.

Rozdíly mezi jednotlivými aplikacemi geometrie rysů se objevují spíš ve způsobu zadání rysů, binarita přestává být obecným principem, některé rysy se definují jako unární (jednohodnotové), pouze s jednou (kladnou) charakteristikou. Binární řešení však stále převažuje.

Strom rysů s hierarchickým uspořádáním umožňuje pohodlnější způsob řešení změn, k nimž ve stavbě jaz. jednotek mezi fonémy dochází. Např. výše zmíněný proces asimilace znělosti v č., který nezasahuje skupinu sonor, lze řešit tak, že rozšíření rysu Zn+/‒ směrem vlevo je omezeno na větev So‒, n. je u So+ vymazána charakteristika Zn+/‒. Podobně u popisu ↗morfonologických alternací fonémů častých ve flexi a při odvozování slov v synchronním popisu č. lze „odstřihnout“ větev labiál.

Následující graf zobrazuje jeden ze známých výběrů a uspořádání rysů (s odkazem ✍Halle, 1992 a s charakteristikou model Sagey & Halle cituje ✍Kenstowicz, 1994:452).

7 Tzv. závislostní fonologie (Dependency phonology)

Variantou nelineárního popisu je také tzv. závislostní fonologie (dependency phonology), v mnohém blízká geometrii distinktivních rysů. Závislostní fonologie uplatňuje vztah závislosti mezi zvukovými charakteristikami n. prvky jako binární asymetrickou relaci, v níž je vždy jeden rys řídící a druhý podřízený. Snadno ji lze aplikovat v prozodické rovině, např. v popisu ↗slabiky a ↗slova, viz následující příklad. Závislostní popis je zde téměř shodný s přístupem tzv. metrické fonologie.

Princip prominentnosti řídícího prvku se uplatňuje i při popisu vnitřní struktury segmentů. V důsledku toho jsou všechny rysy závislostního popisu, tzv. „komponenty“, vždy unární, jednohodnotové.

Následující příklad charakterizuje základní inventář vokálů pomocí tří rysů (přední, zaokrouhlené, otevřené), jež jsou prezentovány prostřednictvím grafému pro základní segment daného typu.

Jiným příkladem může být známá charakteristika základních kategorií zvukových segmentů pomocí dvou unárních rysů označovaných jako V a C, v nichž je hlavním (ne jediným) kritériem ↗sonorita a trvání.

Podrobněji viz např. studie ✍Ewen (1995), z níž jsou převzaty i příklady segmentálních charakteristik.

8 Pojmy subspecifikace (underspecification) a defaultní pravidlo (default rule)

Při popisu fonologické formy morfémů je užitečné odlišovat kontrastivní a redundantní uplatnění distinktivních rysů. Redundance distinktivních rysů má více zdrojů. Některé rysy jsou předem predikovatelné z povahy zvukové materie: např. segment s vlastností „sonorní+“ nemůže být nositelem rysu „znělost‒“. Podstatná je redundance jako důsledek využití rysů v systému konkrétního jaz. V č. je vlastnost „labializace+“ součástí charakteristiky vokálů s vlastností „zadní+“ a žádných dalších. Je tedy predikovatelná. Redundance v rámci určitého jaz. může vznikat i v závislosti na kontextu. V č. u obstruentů na konci slova ztrácí kontrastivní platnost distinktivní rys „znělost+/‒“. Výsledek je predikovatelný podle typu následujícího segmentu (počítaje v to i pauzu).

Těchto vlastností zvukové stavby jaz. využívá popis pracující s pojmy subspecifikace (underspecification) a defaultní pravidlo (zkráceně default). Subspecifikace (underspecification, neúplná specifikace) je postup, při kterém jsou systém či podoba jaz. jednotek charakterizovány s vynecháním redundantních (v dané situaci nekontrastivních) vlastností. Defaultní (redundantní) pravidla obsahují informace, které lze predikovat, buď univerzálně, n. na základě vlastností konkrétního jaz. systému. Těsná je návaznost na popis pomocí geometrie distinktivních rysů (viz výše). Podrobněji viz např. ✍Steriade(ová) (1995), ✍Kenstowicz (1994:zejm. §9.9, 9.10), ✍Gussenhoven & Jacobs (2005:zejm. §11.6) ad.

Příkladem využití subspecifikace v popisu č. může být opět řešení popisu změn znělosti. Subspecifikace distinktivního rysu „zn.+/‒“ u skupiny sonor umožní, aby před nimi zůstala obstruentní souhláska beze změny. Pro plnou specifikaci lze pak uplatnit defaultní pravidlo So → Zn+.

9 Přístupy založené na omezeních (Constraint‑based phonology)

Podstatnou motivací současné fonologie je snaha popsat a popisem vysvětlit zákonitosti či alespoň tendence, jimiž se řídí fonologická podoba morfémů v různých fonologických kontextech konkrétního jaz. Jedním z osvědčených způsobů je modifikace forem pomocí derivačních pravidel postupně aplikovaných na daný výchozí základ, jímž je v generativním popisu typu SPE tzv. ↗hloubková struktura. Podoba povrchové reprezentace je výsledkem a zároveň ověřením dostatečnosti popisu.

Jiný způsob nabízejí přístupy, v nichž základem je povrchová struktura přijatá jako soubor pevně daných fonologických reprezentací, a postup, v němž se nepředpokládá provádění změn v jejich struktuře. Základem popisu je soubor tzv. omezení (constraints), jejichž vzájemným působením se vymezují možnosti existence fonologických forem. Význam má i hierarchie v jejich uplatňování.

Omezení (constraint) je jednoduché konkrétní tvrzení, které determinuje n. omezuje nějakou množinu platných fonologických forem (✍Clemens, 1995). Vyjadřuje se o vlastnosti n. výskytu nějakého aspektu povrchové struktury. Velmi obecně je to určitá empirická generalizace o souboru objektů (✍Bird, 1995).

Příkladem může být tvrzení jako: „sonory jsou znělé“; „vrcholem slabiky je její nejsonornější segment“; „vedle sebe stojící obstruenty mají vždy stejnou kvalitu znělosti“; „na začátku slova nemůže stát dlouhý vokál přední řady“ atd. Mohou to být tvrzení velmi obecná, stejně jako tvrzení platná pouze pro určitý jaz. (viz poslední dva příklady platné pro č.).

Pojem omezení (constraint) představuje deklarativní koncept a stojí v tomto směru v protikladu k pojmu derivačního pravidla, které má procedurální charakter. Fonologický popis může kombinovat oba přístupy, není však náhodou, že v koncepcích založených na omezeních často převažuje deklarativní přístup (podrobněji ✍Clements, 1995; ✍Gussenhoven & Jacobs, 2005:zejm. §3.5 ad.).

10 Grounded phonology

Tyto principy uplatňuje např. tzv. Grounded phonology, koncepce založená na předpokladu, že struktura jaz. má svůj základ (zakotvení, je „grounded“) ve fonetických, zejména artikulačních kvalitách řeči. Zdůrazňuje modulární přístup k popisu jaz. a fonologii pojímá jako jeden z modulů lingvistické teorie. Také fonologie sama je budována ze tří modulů. Je to a) hierarchizovaná soustava obecně použitelných distinktivních rysů (s aplikací ↗rysové geometrie); b) soustava omezení (contraints), která zajišťují výběr paradigmatických kombinací rysů „správných“ pro daný jaz. a jsou důsledně opřena o artikulační a akustické parametry („grounded“); c) soustava parametrických pravidel pro popis vztahů mezi různými rovinami reprezentace. Důraz na artikulační vlastnosti řeči v různých částech popisu je podobně silný jako v přirozené fonologii (viz níže) (✍Archangeli & Pullyblank, 1994).

11 Optimalitní teorie // teorie optimality (OT)

Nejvíce uplatňovanou koncepcí založenou na omezeních se stala v posledním dvacetiletí tzv. optimalitní teorie (viz zejm. ✍Prince & Smolensky, 1993; ✍Kager, 1999).

Optimalitní teorie vytváří popis povrchové fonologické struktury pouze na bázi omezení (constraints). Východiskem je stanovisko, že ve struktuře jaz. působí obecné tendence, které lze formulací vhodných omezení zachytit. OT předpokládá, že soubor omezení pro realizaci fonologických struktur je v zásadě univerzální, použitelný pro všechny jaz. Přesto je fonologická podoba jaz. rozdílná. V působení omezení existuje hierarchie, přičemž závažnost jednotlivých omezení se v jaz. liší. Druhým zdrojem rozdílů je skutečnost, že omezení mohou působit ve vzájemném rozporu, jejich účinek se tím ruší n. pozměňuje.

Dvě základní tendence, které ve struktuře jaz. působí, představují dle OT jednak stabilita (faithfulness), jednak (bez)příznakovost (markedness) jaz. forem. Jejich nároky na podobu fonologické reprezentace jsou protikladné.

Kontrast příznakovost/bezpříznakovost je vázán především na představu artikulační námahy a opírá se o zásady, které formulovali už ✍Trubetzkoy (1939) a ✍Jakobson (1941). Předpokládá se vždy existence obou pólů kontrastu, přičemž příznakovou formou je ta, která je v jaz. méně častá, děti se ji učí později a v historickém vývoji jaz. je méně stabilní. Tendence, aby fonologická reprezentace byla opřena co nejvíce o bezpříznakové formy výslovnosti, vede k zjednodušování fonologických forem.

Tendence, kterou zde nazýváme stabilita n. stálost formy (faithfulness), znamená snahu, aby se fonetická reprezentace na výstupu co nejméně lišila od reprezentace na vstupu. Důsledkem je zachování původních zvukových rozdílů.

Na začátku popisu je v OT pro každý vstupní řetěz morfémů vytvořen předem neomezovaný počet výstupních forem. Je generován funkcí nazvanou GEN („generátor“), která je podřízena jen minimálnímu počtu velmi obecných omezení. Z této množiny je pak evaluační procedurou EVAL („evaluation“) vybírána výsledná optimální forma. Podstatou výběru je aplikace souboru omezení na všechny původně generované formy. Zvolena je ta, která nejméně porušuje požadavky dané omezeními. Soubor omezení může být hierarchizován různým způsobem podle vlastností daného jaz.

Jako příklad uvedeme náznak řešení pro výslovnost neslabičných předložek před vokály v č. Do výchozího souboru pro evaluaci jsou zařazeny formy na základě variability podle tří charakteristik: rozdílů ve znělosti a rozdílů v použití jednak rázu, jednak proteze. Omezení vycházejí z vlastností distribuce fonémů v č. V příkladu mezi nimi není stanovena hierarchie. Omezení 3 však platí v č. jednoznačně, ostatní mohou být v různých kontextech a vrstvách jaz. porušována. Omezení 1 a 2 podporuje standard výslovnosti. Vybraná varianta odpovídá kodifikaci.

Řešení
	vstup	shoda forem a omezení
	k oknu	1	2	3	4
	koknu		*!				*	neshoda
	goknu		*!				*!	dominantní neshoda
☞	kʔoknu						☞	vybrané optimum
	#gʔoknu			*!			#	neexistuje v č.
	kvoknu	*!
	gvoknu	*!			*

12 Tzv. přirozená fonologie (natural phonology)

Směr bývá označován za moderní pokračování předgenerativní explanatorní fonologie, na jeho počátku stála disertace ✍Stampa (1979). Východiskem je teze, že reálné sekvence fonémů v jaz. jsou jak při osvojování jednotlivcem, tak v historickém vývoji řízeny především artikulačními a percepčními možnostmi člověka (✍Donegan & Stamp, 1979, cit. ✍Clark & Yallop, 1995:404). Ústředním pojmem jsou tzv. přirozené fonologické procesy, v jaz. působící univerzální zákonitosti, podmíněné zejména vlastnostmi vokálního traktu. Jsou považovány za vrozené, učení se konkrétnímu jaz. znamená provádět z nich vhodný výběr. Důraz bývá kladen na funkční aspekt problematiky. Přirozený proces představuje přechod z jedné přirozené fonologické třídy do jiné a v rámci fonologické semiózy má funkci zjednodušit artikulaci n. percepci, přičemž distinktivnost fonémů je funkční vlastností fonologického znakového systému. Vrstva fonologických jevů je sledována jako složka funkčního modelu komunikace (✍Dressler, 1996).

V aplikaci myšlenek přirozené fonologie na popis fonologických jevů bývá využíváno zejména rozlišení, které se činí mezi fonologickými procesy a (mor)fonologickými pravidly. Procesy jsou opřeny o vrozené artikulační a percepční dispozice člověka, při zacházení s jaz. jsou do jisté míry spontánní. Tzv. pravidla jsou fonologické jevy, které jsou důsledkem vztahů vytvořených v jaz. struktuře a člověk se jim „učí“ prostřednictvím používání daného jaz. Bývají hodnocena jako součást ↗morfonologie (např. ✍Singh, 1996).

13 Artikulační fonologie

Směr představuje další prohloubení trendu založit popis zvukové podoby jaz. důsledně na fonetické bázi, v tomto případě na aspektu produkce, tedy na artikulaci. Ještě více než v autosegmentální fonologii se v něm promítá skutečnost, že artikulační pohyby různých částí mluvidel, které spoluvytvářejí podstatné body percipovatelných jednotek jaz., jsou v čase koordinovány jen z části a se vzájemnými přesahy (viz výše). Artikulační fonologie představuje především nástroj na modelování artikulačních pohybů při produkci řeči. Segment (foném) jako jednotka zde není základem ani cílem popisu.

Výchozím pojmem je artikulační gesto, což je abstrakce pro jednotlivý artikulační pohyb, který je součástí procesu řeči a představuje fyzikální událost s vlastní charakteristikou v čase. Artikulační gesta jsou založena na vytváření a uvolňování překážek ve vokálním traktu, na kterém se obvykle podílí více částí mluvidel. Artikulační fonologie interpretuje lexikální jednotky jako propojené vzorce (constellations) těchto gest, která se mohou překrývat v čase. Stabilně se vyskytující komplexy gest jsou prezentovány jako soubor přirozených tříd založených na artikulaci (✍Browman & Goldstein, 1992).

Vlastní popis je v artikulační fonologii rozpracován v podobě počítačového modelu produkce řeči nazývaného task dynamics, který aplikuje přístup matematických dynamických systémů na řečový materiál. Vyžaduje zavedení kvantifikovatelných charakteristik artikulačních pohybů. Jejich základem je soubor proměnných vokálního traktu, nikoli např. pohyb některého artikulátoru jednotlivě. Konkrétní proměnná vokálního traktu vymezuje oblast působnosti překážky a je specifikována jednak souborem zúčastněných artikulátorů, jednak hodnotami parametrů použitých v dynamických rovnicích popisujících jejich pohyb (dynamické rovnice 2. řádu s tlumením). Těmito parametry jsou v modelu cílová pozice (target, rest, parametr ve vztahu k fonetickým kategoriím místa a způsobu tvoření), tuhost (stiffness, parametr ve vztahu k rychlosti v dosahování cílové pozice) a útlum (damping, damping ratio, parametr ve vztahu k variantnosti v dosahování cílové pozice). Artikulační gesto je pak charakterizováno jako množina (set) proměnných vokálního traktu koordinovaných navzájem. (Podrobněji viz ✍Browman & Goldstein, 1990.)

Model je rozvíjen především jako součást výzkumu Haskinsových laboratoří a jeho podstatnou složkou je také počítačová syntéza, která umožňuje experimentálně ověřovat vhodnost zadávaných dat.

Dále uvedené schéma uvádí osm proměnných vokálního traktu, s nimiž model pracuje, a navazující soubor příslušných artikulátorů. Výběr patrně dostačuje pro modelování angličtiny.

Lexikální jednotky si lze v popisu artikulační fonologie představit jako komplexy artikulačních gest. Podstatná je přitom konkretizace časových domén pro jednotlivé proměnné vokálního traktu, které se mohou překrývat. Výsledná koordinace artikulačních gest je specifikována pomocí charakteristiky nazývané gestural score (dále GS). Udává intervaly aktivace jednotlivých gest a jejich časové rozložení ve slovní jednotce.

Následující schéma ukazuje jednoduché příklady schematického zobrazení GS podle příkladů v přehledovém výkladu na webové stránce Haskinsových laboratoří (Haskin Laboratories: Gestural Model; také ✍Browman & Goldstein, 1990; ✍Browman & Goldstein, 1992).

Příklady schématického zobrazení GS pro slova angličtiny

Podobně si lze představit jednoduchý příklad na základě artikulačních charakteristik č. hlásek.

Příklady schematického zobrazení GS pro slova č.